Zaujmout co nejvíce hráčů, to je současný hlavní cíl velkého množství herních studií, která v rámci reklamní masírky prozradí na nový titul tolik, že poté při hraní není snad nic, co by hráče nějakým způsobem překvapilo. Odhalování příliš mnoho detailů kazí celkový dojem ze hry, ovšem co je na tom nejhorší je to, že se jedná o strategii, která bohužel funguje.
Pokud nahlédneme do minulosti, zjistíme, že vše bylo naprosto jinak. Proč? Je to v celku jednoduché, herní průmysl se rozrostl natolik, že si to může dovolit. Velké firmy jako EA, Ubisoft či Sony si mohou dovolit oslovit obrovskou masu lidí a proniknout i tam, kde o ně lidé zase tolik nestojí. Tvrdí, se že dříve se hry dělali pro zábavu, dnes se dělají pouze pro peníze. To do jisté míry je pravda, ale samozřejmě že ne zcela. Je jisté, že vývojáři chtějí zkoušet nové věci, ale velké firmy mají svá představenstva, která často novinkám zatnou tipec.
Druhou věcí je navíc to, že se ve hrách jen málo kdy objeví něco skutečně nového. Zde ovšem nemůžeme obviňovat vývojáře, jako spíše hlavouny z představenstva, kteří investují pouze do toho, co je osvědčení. Naštěstí zde máme indie scénu, která se ničeho takového nezalekla a nadále tvoří tituly, které přinášejí mnoho nového. Díky tomu se v menších titulech objevují nové nápady od vývojářů, kterým nikdo neříká co mohou a nemohou.
Abychom však neodbočovali. Masivní marketingová kampaň která míří, na co nejvíce hráčů přináší až příliš velké množství informací a moment překvapení je tak tatam. Příkladem je například hra Assassin´s Creed, která ve svém prvním titulu byla původně RPG z křižáckých výprav, ovšem až během hraní se celý příběh před hráčem rozvinul do mnohem širší roviny. Dnešní nejnovější díl AC je však již tolik představen, že nás zde může překvapit jedině tak rozmístění kamenů podél cest.
